Černé srpnové dny

Přestože se již blíží podzim, ohlédněme se ještě za měsícem srpnem, v kterém bylo několik smutných výročí.

65 let: Berlínská zeď

13. srpen 1961

Byli jsme v Krkonoších a odpoledne pršelo, zapnuli jsme rádio a tam hovořil Nikita Sergejevič Chruščov (dobrotivý) a oznámil stavbu nové památky – Berlínské zdi. Ta trvala na štěstí jen do října 1989.  Po válce bylo Německo rozděleno na východní a západní část, na Německou demokratickou republiku a Německou spolkovou republiku, jak se u nás říkalo, rozhlasová stanice die Deutsche Welle označovala západní Německo jako Spolkovou republiku Německo. Tento název se používá dodnes. Podobně i Berlín se skládal ze čtyř sektorů, francouzského, anglického, amerického a ruského. Hranice mezi NDR a pozdějším východním Berlínem trvala až do pádu Berlínské zdi, ale nikdo ji nehlídal, auta pouze musela zpomalit. Pokud se někdo dostal do východního Berlína před 13. srpnem 1961, mohl celkem snadno přejít do západního Berlína, což využila řada lidí.

I východoněmecké špionážní filmy, jako třeba Zboží pro Katalánii,  které tehdy běžely v Československu o tom vyprávěly. Jestli to byla propaganda před postavením Berlínské zdi anebo jestli to byla pouhá socialistická komerce, těžko dnes říci. Jako děti jsme na ně chodily do kina, podobně jako na české detektivky. Málokdo tušil, že Berlínská zeď bude trvat až do listopadu 1989, kdy 9. listopadu v televizní tiskové konferenci před sedmou hodinou večer, řekl jeden z hlavních představitelů SED v NDR, že přechody na Západ budou uvolněny. Italský novinář Riccardo Ehrman se ho zeptal, od kdy toto usnesní platí. Schabowski odpověděl, aniž by douho přemýšlel, že podle jeho názoru ihned, ačkoliv to mělo být až od druhého dne. Došlo k návalu na hraničních přechodech a okolo 23 hodiny východoněmecká pohraniční stráž kapitulovala a kolem půlnoci již lidé rozebírali zeď a davy proudily do západního Berlín.

Ačkoliv povel k střílení na uprchlíky byl již od počátku stavby, k prvnímu zastřelení došlo 24. srpna 1961, k poslednímu 5. února 1989. Za pokus o nezákonné opuštění NDR bylo odsouzeno 75000 občanů. Údaje o počtu usmrcených lidí se liší. Podle Alexandry Hildebrandtové, ředitelky muzea Checkpoint Charlie, přesahuje počet obětí číslo 200. Některé odhady jsou 238 obětí. Pracovní skupina 13. srpen poté roku 2004 svůj odhad snížila na 190 obětí. Nový pomník, věnovaný 128 ověřeným obětem berlínské zdi byl odhalen v květnu 2010 v rámci památníku Berlínské zdi na Bernauer Straße. Pomník s názvem Fenster des Gedenkens (Okna památky) je tvořen železnou zdí, do níž jsou vsazeny skleněné tabulky s fotografií oběti (není-li známa podoba, je tabulka z neprůhledného skla), její jméno, datum narození a úmrtí. V roce 2016 obsahovala 139 tabulek se jménem. V pomníku se však nachází 162 okének, takže popřípadě zjištěná nová jména bude možné doplnit (wiki).

Devětadvacet lidí uteklo tunelem, prokopaným pod vedením, Joachima Rudolpha a  dvojice Italů v září 1962. Štola se však rychle plnila voda a brzy se stala neprůchodnou.

Můj přítel z Východního Německa anarchista Berth Lange, který žil nějakou dobu v Praze, utekl do západního Berlína v převlečení za amerického vojáka. Byl to vášnivý horolezcem a zahynul později při pádu ze skály.

Jiný můj známý Karel Schwarz dostal povolení na krátkou návštěvu západního Berlína. Kontrolou prošel bez problémů a když již čekal na nástupišti přišel k němu volkspolicajt a řekl, že musí projít ještě těmito dveřmi a Karel se ocitl na ulici ve východním Berlíně.

Průzkum deníku Berline Zeitung z roku 2019 zjistil, že 8 % Berlíňanů by myšlenku Berlínské zdi podporovalo, pokud by zeď stále stála. Drtivá většina (87 %) však podporovala pád zdi. Průzkum také zjistil, že 28 % stoupenců strany Alternativy pro Německu (AfD) a 16 % stoupenců Svobodné demokratické strany (SPD)  by podporovalo obnovení zdi. Průzkum agentury Yougov z roku 2019 zjistil, že 13 % Němců si přálo zpět zeď, na Západě byla podpora 14 % a na Východě 13 %.

Foto Internet

***

58 let: Invaze zemí Varšavské smlouvy do Československa

21. srpen 1968

Ačkoliv k přepadení Československa došlo ještě před půlnoci, oficiálně se uvádí většinou 21. srpen 1968. Během Pražského jara se vše uvolnilo, lidé četli se zájmem noviny, do Prahy jezdila řada turistů, všude se diskutovalo o politice a konečně se mohlo vycestovat i za kopečky. Bylo mi tehdy dvacet a rovnou jsem přes Domažlice mířil do západního Německa, nejprve do Regensburgu nebo-li Řezna, pak do Mnichova, Norimberku, na sever do Hamburku a do Kolína nad Rýnem. Tam jsem se zastavil v rozhlasové stanici Deutsche Well, která vysílala česky i slovensky.  Tam jsem naštval místní novináře, když jsem vysvětloval, že nechci emigrovat, obzvláště v tuhle dobu a oni vadili mně tím, že tvrdili, že mne přece nikdo nenutí k emigraci. Pohoršovali se nad tím, že někdo se vrátil do Československa, protože si vydělal již dost peněz.

Při mé cestě následovaly Lucembursko, Belgie a Holandsko. V Londýně jsem se setkal s legendárním Jackem Allanem, který míval v neděli jazzovou půlhodinku (nikoliv, jak píše Wikipedie padesátiminutový pořad). Ve skutečnosti měl pseudonym Karel Janovický a byl to hudební skladatel, ale jeho jméno bylo Bohuš František Šimsa.

Navštívil jsem také knihkupectví poblíž katedrály svatého Pavla, kde dávali zadarmo zakázané knihy. Při odchodu jich tolik, že jsem je nemohl unést. Batoh byl tak těžký, že mne při zpáteční cestě stáhl z náklaďáku a pořezal jsem si prsty o hranu kabiny. Poté, co jsem se přeplavil z Doveru do Calais a začal opět stopovat s těžkým ruksakem, ale nikdo mne nechtěl vzít. Díky tomu, že jsem měl na zavazadle československou vlajku, zastavilo mi auto s plzeňskou značkou. Řekli mne. „Jsme zcela plní, ale jestli bychom vám mohli nějak jinak i pomoc?“ „Mám tady zavazadlo s knihami.“ Rozdělal ruksak a vyndal z něho krabici s těžkými knihami a poděkoval jsem a dal jim pražskou adresu. Byl jsem rád, že jsem se knih zbavil. Odjeli a já to vzal směrem na Paříž. Již jakou zkušený návštěvník zahraničních rozhlasových stanic, jsem dorazil do Paříže, kde kromě obvyklých zastavení, jsem zamířil pochopitelně do Radio France, které vysílalo tehdy česky i slovensky. Zeptali se jestli bych s nimi udělal interview, což jsem s radostí přijal. Svěřili se, že před časem tam také byla Hana Hegerová a že byla skvělá. Jelikož byl rok 1968, tak hned padla otázka, co jsem říkal horkému politickému létu v Československu. Se znalostí dvacetiletého světáka jsem odpověděl, že to byla přehnaná reakce od západních novinářů.

Foto: nazory.aktualne.cz

***

Dovětek: Koncem září jsem se vrátil do Prahy. Počátkem října jsem nebyl doma. U nás zastavilo auto a přijeli neznámí lidé z Plzně a přivezli balík se zakázanými knihami. Nikdy jsem se nedověděl, kdo byli ti neznámí samaritáni. Jestli je zastihla okupace ve Francii nebo až v Čechách.

A knihy, většinu si „půjčili“ moji přátelé. Pár mi jich zůstalo. Jedna z nich byla proces se Siňavským (Abram Terz) a Danielem (Jurij Aržak). Tu mám v Praze dodnes a zrovna tak si vážím ruských disidentů, kteří pro své postoje něco obětovali. Siňavskij byl odsouzen k osmi letům vězení a Daniel o tři méně.

***

57 let: Poslední velký odpor proti okupaci;

19. - 21. srpna 1969

Na jaře roku 1969 po pohřbu Jana Palacha se začaly utahovat šrouby. K moci se dostal nejen Gustáv Husák a jeho kumpáni, ale byli postupně odstaveni politici z roku 1968, přestože se slibovalo, že se bude pokračovat v polednové politice (to jest v reformách a demokratizaci) a že nebudou politické procesy, nikdo tomu nevěřil. Lidi stále doufali, že se bude moci cestovat, alespoň jako v šedesátých letech, třeba do Jugoslávie nebo vyjet na Západ. Atmosféra začala být velice stísněná. Normalizace začínala pomalu. Faráře Ctirada Nováka zadrželi na hranicích za to, že vezl Poselství Synodu Českobratrské církve evangelické do Holandska. Vypadalo to, že represe budou spíš symbolické. Později měl soud, byl zbaven státního souhlasu k výkonu farářského povolání. Přesto se ještě dalo vyjet, sice bez peněz do zahraničí.

Dokonce se mi podařilo vyrazit do Skandinávie do Dánska, Švédska, Finska a Norska. Vrátil jsem se do Kodaně, kde jsem dostal za padesát dolarů lodní lístek na Island. 12. srpna 1969, jsem vyrazil. K mému překvapení loď zastavila i na Faerských ostrovech. Tehdy se jim říkalo Farelské ostrovy. Bez peněz jsem vyrazil dorazil po téměř týdnu putování lodí do Reykjavíku. Podařilo se mi vydělat nějaké peníze, ale také jsem se tam dověděl, co se dělo v Praze rok po sovětské invazi. Tentokrát již to nebyly sovětské tanky, ale československé.

Na krvavém potlačení se podíleli policisté, vojáci a milicionáři. Celkově bylo proti demonstrantům nasazeno na 20 tisíc vojáků, 310 tanků, 200 obrněných transportérů a 40 tisíc příslušníků milicí a 30 tisíc příslušníků Veřejné a Státní bezpečnosti. Zadrženo bylo přibližně 2500 demonstrujících. Zejména účasti vyzbrojených lidových milicí jsou dáváni za vinu zranění a mrtví na straně demonstrantů.

Po střetech pořádkových sil a demonstrantů zůstaly v Praze celkem tři oběti na životech. Jednalo se o Bohumila Siřínka, Vladimíra Krubu a Františka Kohouta. V Brně pak byla zastřelena osmnáctiletá Danuše Muzikářová a dělník Stanislav Velehrach. Je pravděpodobné, že za jejich usmrcení mohli příslušníci Lidových milicí.

To vše jsem sledoval bezmocně z Islandu. Při cestě zpátky již zahraniční rozhlasové stanice nenabízely možnost rozhovoru s ohledem na moji bezpečnost. Některé země, jako Švýcarsko, již odmítaly dávat visum do českého pasu. Bral jsem to jako křivdu, když za mnou přišel někdo z Polska a jemu vizum bez problémů dali, přestože Polsko byla jedna z okupačních zemí, Pamatuji se, že jsem musel přejít z Francie do Itálie přes hory nelegálně. Normalizace byla cítit nejen na Východě, ale i na Západě. Vrátil jsem se do Prahy a za nedlouho počátkem října spadla klec, na Západ ani náhodou a začaly procesy. Normalizace byla všude. Někdy byla až absurdní. V listopadu se směly hrát pouze budovatelské filmy, aby se uctila VŘSR.

Oskarový režisér Jiří Menzel natočil film, Kdo hledá zlaté dno, na scénáři se podílel mimo jiné i Zdeněk Svěrák. Jaromil Jireš to doplnil povídkovým snímkem Lidé z Metra (oba filmy z roku 1974).

Jinou absurditou bylo třeba, že na východním Slovensku poblíž československo-sovětsko-polských hranic jsem došel až na jakousi mýtinku v hustém lese a zde byl velký transparent Svobodu pro Luise Corvolána, což byl vězněný chilský komunista. Takový transparent určitě zlému Pinochetovi uškodil. Normalizaci se člověk nevyhnul snad ani v pralese. Proto beru srpen 1969 jako ještě horší než 21. srpen 1968. Normalizaci dělali naši lidé.

Aleš Březina

***

51 let: Největší katastrofa v dějinách československého letectví;

20. srpna 1975

Let ČSA č. 540, se strojem Iljušin Il-62 registrace OK-DBF, na pravidelné lince Praha – Damašek – Bagdád – Teherán, skončil během přiblížení na letiště v Damašku nárazem do písečné duny a mohutným požárem. Nehoda se odehrála 20. srpna 1975 v 01:13 hod místního času. Jedná se o nejtragičtější leteckou nehodu v historii ČSA, při které zahynulo 126 osob. Příčinu nehody nebylo možné jednoznačně stanovit, předpokládá se, že se mohlo jednat o chybu pilota.

Letoun registrace OK-DBF, „Brno Trade Fair“, byl 174 místný, čtyřmotorový proudový letoun sovětské výroby, Iljušin Il-62. Do flotily ČSA byl zařazen v září 1973, v době nehody byl tedy v provozu necelé 2 roky. Letoun byl určen pro dálkové tratě a jeho nádrže proto pojmuly značné množství paliva – přibližně 80 t. Na palubě letounu se nacházelo 117 cestujících a jedenáctičlenná posádka – celkem 128 osob. Mezi nimi bylo 64 Čechoslováků (53 cestujících a posádka) a 25 Syřanů, tři Poláci a dále cestující z Dánska, Maďarska, Španělska a z Německa.

Popisovaná nehoda byla jedinou vážnou nehodou tohoto typu stroje u Československých aerolinií. Ve službách ČSA se od dubna 1968 do října 1994 vystřídalo celkem 21 kusů.

(Tato zpráva je převzata z Wikipedie. Foto: www.aeroweb.cz)

***

Archiv Nového domova

Podrobné zpravodajství z MS naleznete na webových stránkách:

MS v kopané - závěrečná část

MS v kopané - základní část

Domácí ligové soutěže

Aleš Březina – Toronto

Sport -Kopaná

Ligu mistrů bude hrát Slavia. Sparta, prohrála v předkole s Lyonem 0:3, po domácí výhře 2:1. Plzeň v prvém utkání 4. předkola Evropské ligy prohrála v Bělehradě s Crvenou Zvezdou 0:3 a nemá reálnou šanci postoupit do Evropské ligy. Dramatické utkání v Konferenční lize sehrál Hradec Králové v Aténách, kde ještě minutu před koncem normálního času prohrával 0:2, ale v závěru utkání se mu podařilo vyrovnat. Bez šance není ani Jablonec, který prohrál v Glasgowě s Rangers 0:1, když jedinou branku skotského mužstva dal rodák z Drážďan Ryan Naderi. Po utkání šokoval přítomné české novináře perfektní češtinou: „Když jsem byl ve škole a měl prázdniny, často jsem byl v Česku. Jeho maminka se v Čechách narodila a babička tam stále žije.

Aleš Březina - Toronto  (foto: Z utkání Sparta-Teplice TV oneplay sport)

***